Tak nějak se stalo, že se blížil konec zkušební verze pro vytvoření a vyzkoušení si chodu vlastního eshopu. Něco jsme s mužem vytvořili, ale o nějakém podrobnějším zkoušení funkčnosti nemůže být řeč. Pár dní před koncem zkušebky mi volal markeťák s dotazem, jak to bude dál. Museli jsme se rozhodnout, zda vše shodíme ze stolu, nebo to zkusíme na ostro.
Představa, že všechny manželovy snahy, výkřiky, a tím pádem mé odcházení a návraty k počítači, byly zcela zbytečné, mě dovedla k rozhodnutí, že to zkusíme. „Pro začátek zvolíme omezenou „bezplatnou“ verzi,“ říkám markeťákovi a předávám telefon manželovi, který se chtěl na něco zeptat. A najednou slyším: „Aha, hm, jasně… jojo, bereme základní placený tarif.“ Nějak jsme se nestihli domluvit a snad poprvé přenos myšlenek nefungoval.
Věděli jsme, že když nikomu nic o eshopu neřekneme, nikdo ho nenajde. Tož, kdo by ho hledal, když o něm neví :-). Tak jsme jeho podobu stále ladili a měnili. Vůbec nás nenapadlo podívat se, jak to bude vypadat v mobilu. To bylo překvapení, že je vzhled úplně jiný. A že něco jiného vidím v mobilu já a něco jiného muž. A že to nefunguje. A že maličkosti, se kterými se drbeš několik hodin, musíš vymyslet jinak. Zjistila jsem, že slovník nadávek je poměrně omezený a opakují se v různých variacích. Nebo má muž oblíbená slova? Asi se na to zaměřím, ať mám jasno.
Další měsíc utekl jak voda. Stále jsme zkoušeli najít vhodnou podobu na počítači a mobilu. K něčemu jsme dospěli, ale i to jsme stejně nakonec měnili. To ale bude další kapitola. Spíš nás udivovalo, proč v googlu sami sebe nenajdeme. Zaplatili jsme přece doménu, máme zaplacený provoz… a nic. A helemese, oni v tom mají prsty roboti. A prý jim to strašně trvá, než cestu k eshopu objeví. Tak nevím, jestli bych jim neměla vytečkovat cestu.
Poznatek třetí: čas strašně letí a 30 dní je málo, i když si je znásobíš.
