Dva roky zpět jsem napsala: Muž ze dřeva pěkně vyrobí, co potřebuji. Pořád to je pravda. Někdy ale nastane problém, který souvisí s načasováním. Lépe řečeno, když mu nadšeně oznámím, že MÁM NÁPAD a nedívám se na hodiny!
Je středa, deset večer. S touhou v očích se muže ptám: „Nechceš jít do sklepa?“ Překvapeně na mě kouká a čeká, co bude dál. „Já bych strašně chtěla…“ „Ano?“, říká muž. Nenechávám rozvinout jeho myšlenky a rychle dodávám: „Abys mi vyřezal kočku ze dřeva.“ A vysvětluji mu, jak má být velká a tlustá, jaké má mít hrany a spoustu dalšího. Muž mě nechá chvilku povídat a pak začne tvořivě myslet a měnit mé představy. Za ty roky jsme ale sehraná dvojka, takže jeho řeč končí: „Tak mi nakresli šablonu, ať vím, jak to chceš. Já jdu hledat dřevo.“
Tu noc sice kočka vyřezaná nebyla, přece jen bylo pozdě a v patře spal náš malý vnuk, ale ve čtvrtek dopoledne jsem už nanášela první barevnou vrstvu. A vyřezání druhé kočky? Muž je skvělý a odchod do sklepní dílny nijak neodkládal. Vlastně jsem ani nemusela nic říkat. Tomu říkám spolupráce, prostě RECIDOMA.
